Media Collection "Interview Hana Hnátová 2012 - Fotos, Objekte"

AGFl_0198
Video 00:04:31
2012.07.14
Praha
Pavla Plachá
https://api.memarc.info/api/subtitles/5a4d03ba589cef03478b4567/vtt/xx?apiKey=

Contents

Originator/Copyright holder Geschichtsbüro Prag
Source(s) KZ-Gedenkstätte Flossenbürg / Geschichtsbüro Prag
Usage conditions Nur mit Einverständnis und Nennung von Archiv bzw. Urheber
Display format Rohmaterial
Interviewer Pavla Plachá

Subtitles for "AGFl_AV.22.1139.mp4"

00:01:08
2 00:01:09,100 --> 00:01:12,999 IV: Dnes je 14. července roku 2012.
00:01:13 Nacházíme se v Praze v bytě paní Hnátové, paní Hany Hnátové v Truhlářské ulici.
00:01:20 Paní Hnátová se narodila 20. června roku 1924 a za války byla vězněna v Terezíně, Osvětimi a...
00:01:32 HH: ve Freibergu IV: a ve Freibergu
00:01:34 HH: a v Mauthausenu.
00:01:36 Paní Hnátová, mohla byste nám říct nejdříve něco o vašem dětství, o vaší rodině a o tom, jak vaše rodina vlastně žila před okupací?
00:01:49 Tak byli jsme taková spořádaná rodina, žili jsme v Libni.
00:01:55 Měli jsme přátele, dobrý sousedy.
00:02:01 Pak když jsme začali chodit do školy, tak jsme se přátelili se spolužáky.
00:02:08 Školy byly tehdy dívčí a chlapecký oddělený.
00:02:15 Takže já jsem chodila do jedný školy a v témže bloku byla chlapecká škola.
00:02:23 Tam chodil bratr.
00:02:30 Dětství bylo klidný, hezký, s kamarádama jsme chodili na hřiště hrát si míčový hry.
00:02:44 Bruslit jsme chodili.
00:02:47 Moje spolužačka mě učila, ta měla lepší brusle než já, já jsem měla jen kličkový,
00:02:54 tak mě vlekla po kluzišti.
00:02:58 Chodili jsme na Meteor Praha osm.
00:03:02 Tam nám hezky hráli a dobře se nám bruslilo.
00:03:12 To dětství probíhalo tak jako ve všech ostatních rodinách.
00:03:20 Horší to pak bylo v třicátých letech, přišla krize.
00:03:26 To rodiče taky pocítili.
00:03:30 Ale my děti…
00:03:34 Já jsem tedy s nima soucítila.
00:03:37 Bylo mi to líto, když měl tatínek potíže.
00:03:42 Ale bratr byl malej, ten byl o dva a půl roku mladší než já,
00:03:48 tak ten si lítal s klukama po libeňských stráních.
00:03:54 A pak začli... Slyšeli jsme, že v Německu se dějou ošklivý věci.
00:04:05 A postupně přicházely do Prahy jednotlivý emigranti,
00:04:10 který se i snažili uchytit.
00:04:14 Vím, že jedna rodiny si založila obchod s vejci.
00:04:20 Jiná rodina pekla dobrý cukroví a prodávala ho.
00:04:27 Ale některý byli odkázaný na příspěvky souvěrců.
00:04:37 IV: Můžete nám říct něco o vašich rodičích?
00:04:40 Odkud pocházeli a kde pracovali?
00:04:43 HH: Tatínek je Pražák nebo musím říct tatínek byl Pražák,
00:04:49 hrdě se k tomu hlásil.
00:04:52 Vychovával nás k lásce k češství.
00:04:58 A maminka byla z Moravský Třebový.
00:05:02 To je hezký městečko v tehdejších Sudetech,
00:05:09 kde se mluvilo německy.
00:05:12 Když maminka přišla do Prahy, tak tatínek trval na tom,
00:05:18 aby se naučila česky.
00:05:23 A to se jí podařilo, a dokonce se můžu pochlubit,
00:05:27 že neměla vůbec přízvuk na rozdíl třeba od maminky mých kamarádek,
00:05:34 jejichž maminka pocházela z Karlových Var.
00:05:38 Mluvila taky česky, ale ten přízvuk těch západních Čech byl viditelnej.
00:05:47 Jediný, co mamince chybělo, byla gramatika.
00:05:51 Měla krásný písmo, ale měkký a tvrdý „i“, to jí nešlo.
00:06:00 Když jsem byla v první třídě, tak jsem nastoupila do libeňského Sokola.
00:06:06 Tam jsem byla asi dva roky.
00:06:10 A pak se objevilo... objevila v Libni organizace,
00:06:14 která se jmenovala Makkabi Hazair.
00:06:18 Tak jsme chodili cvičit do téhle organizace.
00:06:24 Tělocvična byla v těch místech, kde je teď kavárna Roxy.
00:06:33 Z druhé strany byla krásná tělocvična.
00:06:36 Kluky cvičil pan Vocásek a děvčata...
00:06:44 Pro děvčata byla mladá dívka asi sedmnáctiletá.
00:06:49 Jmenovala se Hansi.
00:06:50 Měli jsme ji hrozně rádi.
00:06:52 A to cvičení bylo hezký a bylo to spojený s cestou z Libně do Prahy.
00:06:58 Tak to bylo taky pro nás přínosný.
00:07:04 IV: Co pro vás znamenal rok 39, pro vaši rodinu?
00:07:07 A Okupace...
00:07:11 HH: Od třiatřicátýho roku rodiče sledovali události v Německu
00:07:17 a nahánělo nám to...
00:07:20 nahánělo nám to hrůzu, protože...
00:07:26 těch emigrantů bylo víc a víc.
00:07:28 Dovídali jsme se taky o tom, že někteří špatně skončili.
00:07:37 A v roce 38 byla mobilizace.
00:07:42 Tatínek byl záložní voják, myslím, že byl rotný.
00:07:49 Tak narukoval do Jaroměře.
00:07:52 Vím, že tehdy všichni, co narukovali, byli přesvědčený,
00:07:58 že budou republiku bránit, ale události politický se vyvíjely jinak.
00:08:05 Tatínek se vrátil. A události šly už tím známým směrem.
00:08:13 Okupace Sudet a později i okupace Československa.
00:08:26 Teď nevím přesně, v kterým...
00:08:28 Byla jsem v kvintě, nevím přesně, kterej to byl rok,
00:08:32 nás vyhodili ze školy.
00:08:36 Židovská obec uspořádala pro tyhle děti kroužky,
00:08:43 který se odehrávaly v bytech rodičů,
00:08:47 který byli ochotní si do bytu pustit.
00:08:53 Třeba osm až deset puberťáků.
00:09:00 Učili nás ale docela fajn lidi.
00:09:04 Byli to vyhozený redaktoři nebo studenti, vysokoškoláci, který taky nemohli navštěvovat svoje univerzity.
00:09:16 A tak to šlo asi dva roky a v roce 40...
00:09:23 Koncem roku 40 vznikla pracovní povinnost pro ty,
00:09:30 kteří už měli ten správnej věk.
00:09:34 Já jsem byla přidělena firmě Krömer.
00:09:38 To byla firma, která měla sídlo v nynější Španělský synagoze.
00:09:44 Tam se shromažďovaly věci,
00:09:48 který Němci ukradli těm židovským rodinám,
00:09:53 který už od roku 41 byly transportovaný.
00:09:59 Ty věci se třídily podle druhu zboží,
00:10:04 dejme tomu na svetry, šály, rukavice, ponožky
00:10:12 a balilo se to do balíků a posílalo se to jako pomoc říši.
00:10:20 Nevim, jestli to byla ta Hinterwil... Winterhilfe,
00:10:25 ale do Německa to šlo.
00:10:29 A mezitím, jak jsem se zmínila, už začly chodit transporty.
00:10:34 V prosinci 41 hned mezi prvními transporty odešel maminky mladší bratr.
00:10:44 Byl strojní inženýr a byl v takzvaném AK transportu, Aufbaukommando.
00:10:51 Měli za úkol stavět baráky pro budoucí transporty, s kterými se počítalo, že budou do Terezína expedovaný.
00:11:04 Potom v prosinci taky šla tatínkova starší sestra s mužem a s dcerou.
00:11:14 V létě pak jsme se dověděli, dostali jsme korespondenční lístek o třiceti slovech z Lodže.
00:11:25 A protože jeli v prosinci, měli jen zimní věci a netušili, jak dlouhá ta jejich anabáze bude, tak neměli žádný letní věci.
00:11:36 Pamatuju si obsah toho lístku, že psali: „Wir leiden schrecklich unter der furchtbaren Hitze“.
00:11:46 Pídila jsem se teď po tom, jak skončili, ale nic jsem se nedověděla.
00:11:53 I jsem se sešla s několika lidma, který přežili Lodž.
00:12:00 Ale řekli mi, že tam bylo tolik lidí a tak strašně natěsnaných, že vůbec těžko moh jeden druhýho znát.
00:12:12 Takže nevím, jestli zemřeli v Lodži nebo jestli byli transportovaný někam dál, kde je jejich konec.
00:12:23 Potom, potom šla maminčina teta.
00:12:28 To byla manžel... manželka učitele náboženství Karla Munka.
00:12:38 To byli staří lidé. Měli čtyři dcery.
00:12:43 Ta jedna dcera, když jim doručili transportní lístek, tak skončila život skokem do světlíku.
00:12:53 A nikdo z nich... Nikdo z nich nepřežil.
00:12:57 Taky měly širokou rodinu, byly vdaný, měli děti.
00:13:06 Celej okruh mých příbuzných zůstal v komínech Osvětimi.
00:13:19 My jsme jeli do Terezína v roce 42, 19. listopadu.
00:13:28 Maminka, bratr a moje sestřenice.
00:13:32 Ta pocházela z Moravský Třebový jako maminka, kde žil maminky starší bratr, její otec.
00:13:41 A když Hitlerjugend se projevovala hnusně, házela po ní kamení, křičela na ni „ty židovská svině, co tady děláš“, tak ty rodiče poprosili moje rodiče, aby mohla přijít do Prahy, v roce 38.
00:13:59 Tak od tý doby jsme místo dvou byly tři děti.
00:14:05 A tahle Věra Löwyová nastoupila do transportu s námi.
00:14:12 Tatínek tady zůstal, protože, jak jsem se zmínila, že všichni měli pracovní povinnost, tak tatínek dál kopal nějaký hřiště pro SS na Smíchově, takže do transportu zatím zařazenej nebyl.
00:14:34 Přijel za námi až v březnu 43, když svou práci dokončil.
00:14:45 V Terezíně nebyl snadnej život.
00:14:49 Na jídlo jsme stáli fronty, hygiena byla taky velice špatná.
00:14:58 Na zdi bylo napsáno například „Eine Laus – dein Tod“, ale k vodě jsme se moc nedostali.
00:15:08 A kdo měl protekci, tak jednou za měsíc dostal lístek.
00:15:13 Byly společný sprchy, kde jsme se mohli osprchovat teplou vodou.
00:15:19 Jinak tý vody bylo velice málo,muselo se s ní šetřit.
00:15:23 Spali jsme na třípatrových kavalcích.
00:15:34 Měli jsme hlad, byla nám zima.
00:15:38 Ale když srovnám Terezín s tím, co následovalo, tak se mi Terezín jeví snesitelnější.
00:15:47 I když ty fronty byly dlouhý a toho jídla bylo velmi málo.
00:15:54 My tím, že jsme pracovali, tak jsme měli o trochu větší příděly než staří lidé, kteří opravdu trpěli hladem.
00:16:08 Utkvěla mi v uchu taková žádost.
00:16:17 Kór německý starý lidi měli strašnej hlad.
00:16:21 Ty si mysleli, těm slíbili, že jedou do lázní, přijeli v lodičkách a v kloboucích a pak poznali tu syrovou skutečnost.
00:16:30 A ty opravdu trpěli velice hlady.
00:16:34 A to je takový pověstný, že stáli podél tý fronty.
00:16:39 My jsme měli každej den čočkovou polívku z prášku.
00:16:44 Musím říct, že byla hnusná.
00:16:46 Byla teplá tedy.
00:16:48 Ale ty lidi stáli o to, že si případně tím, že si my tu porci nevezmem, že si tím zaplněj žaludky.
00:16:57 Ani si netroufali jiným způsobem nás oslovit, než „Nimmt der Herr die Suppe?“
00:17:05 Onikali nám.
00:17:11 V Terezíně bylo vždycky strašný vzrušení, když šel transport.
00:17:20 Jsme měli strach, kdy příjde posel a přinese lísteček, že máme nastoupit.
00:17:31 Myslím, že to bylo v červnu 43, byl povolanej do transportu bratr a já.
00:17:40 Rodiče ne.
00:17:44 Protože mezi německými vězni byla spousta lidí, kteří se domnívali, že mají nějaká privilegia,
00:17:56 bylo vyhlášeno, že ten, kdo má důvod na vyreklamování z transportu se má dostavit do Hamburských kasáren.
00:18:05 Tak to jsme udělali.
00:18:07 V první řadě byli většinou bývalí důstojníci němečtí a my jsme s bratrem byli v poslední řadě.
00:18:19 Esesák se těch jednotlivých mužů, starých mužů ptal, oni odpovídali, jakou šarži měli, on šel dál.
00:18:31 Vidím toho esesáka s rukama založenýma za zády.
00:18:36 Tu první řadu obešel, celej ten zástup, zavelel „čelem vzad“ a tím, že jsme byli v poslední řadě, tak jsme se octli v první řadě.
00:18:48 A zase šel od jednoho k druhýmu.
00:18:52 Když se zastavil u bratra, tak se ptal na důvod, proč chce být vyreklamován.
00:19:00 Tatínek v první světový válce utrpěl zranění, byl takzvaně „kriegsbeschädigt“.
00:19:10 Ale protože bratr uměl dost špatně německy, tak místo „Vater war kriegsbeschädigt“ tak řek „Vater war kriegsbeschäftigt“.
00:19:22 Tak ten esesák ukázal rukou, že může vystoupit z fronty.
00:19:29 A on se ještě odvážil říct „A to je moje sestra“.
00:19:34 Tak zase pokyn a mohla jsem vystoupit s ním.
00:19:38 Pak jsme se dověděli, že celej tenhle transport šel rovnou do plynu.
00:19:43 To jsme se ale dověděli až mnohem později.
00:19:48 My jsme v Terezíně ani neznali slovo Osvětim.
00:19:51 My jsme jen věděli, že transporty jdou na východ, ale kam jdou, to nevím.
00:19:56 Tak tenhle transport skončil špatně, ale díky bratrovu přeřeknutí..
00:20:06 Pro nás náhoda, jako jich ještě bylo celou dobu víc.
00:20:17 V Terezíně byla spousta významných lidí, který se pohybovali jak v český tak v německý kultuře.
00:20:27 Spisovatelé, dirigenti, básníci, spisovatelé.
00:20:35 Byl tam například František Zelenka.
00:20:39 To byl architekt, kterej spolupracoval s Voskovcem a Werichem.
00:20:46 Nebo Karel Poláček, spisovatel, kterej napsal tu známou knihu "Bylo nás pět" a jiný.
00:20:56 A mnoho dalších významných, významných lidí.
00:21:02 Tak se stalo, že s dětma, který žily v dětských domovech, nacvičili hru Adolfa Hoffmeistra, to je taky známý jméno první republiky, kterej napsal hru pro děti jménem Brundibár.
00:21:19 A německý skladatel Hans Krása k ní složil hudbu.
00:21:26 A bylo to tak, že se proslýchalo, že má přijít Mezinárodní červený kříž a proto byly povolený tyhle kulturní akce.
00:21:41 Bylo dost lidí, který byli s to je organizovat.
00:21:47 Toho Brundibára hrály děti, bylo to o zlým flašinetáři.
00:21:53 Děti sháněly pro nemocnou maminku mlíčko, Brundibár jim bránil, pomáhal jim pejsek, kočička...
00:22:03 Obsah ani není tak zajímavej jako závěrečnej zpěv, kdy děti zpívaj:
00:22:11 „Brundibár poražen! My jsme to vyhrály!“
00:22:16 A když jsme se mohli dívat a poslouchat slova Brundibár poražen, tak jsme si pod tím představovali Adolfa Hitlera.
00:22:25 Hitler poražen! My jsme to vyhráli!
00:22:29 Chtěla bych říct, že náš tatínek byl velkej optimista a ještě, když jsme žili v Praze, tak vždycky tvrdil, že vyhrajou spojenci.
00:22:44 Že zlo nemůže zvítězit.
00:22:50 A ten optimismus v nás byl.
00:22:54 Opravdu nikdy jsem, nikdy jsem neztratila naději, že přežijem a že se ze všech těch trablů nějak vyhrabem.
00:23:11 Ty akce terezínský, byly velice hezký, ty kulturní.
00:23:16 Vím, že se tam například hrá...
00:23:18 Nebo můžu říct, že se tam hrála Prodaná nevěsta v bytech, který museli Češi opustit, tak zůstal jeden klavír bez nohou.
00:23:30 A mladý lidi ten klavír odnesli na nějakou půdu.
00:23:36 A teď nevím kdo nacvičil Prodanou nevěstu.
00:23:40 Byli tam zpěváci jako třeba Berman, kterej zpíval i po válce v Národním divadle.
00:23:47 Takže okleštěná Prodaná nevěsta, kde je ta krásná árie:
00:23:53 „Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá?“
00:23:58 No, dostat se na takový představení bylo dost těžký a když se to podařilo, tak to bylo úžasný.
00:24:09 Hodně lidí tam psalo básně.
00:24:13 Ty básně byly taky plný naděje.
00:24:15 Odvážný, statečný.
00:24:19 IV: Jaký byl třeba všední den Váš osobně v tom Terezíně?
00:24:22 Kde jste pracovala nebo jak od rána do večera ten den probíhal?
00:24:27 HH: Když jsme přišli, tak jsme byli zařazený na práci, která se jmenovala Hundertschaft.
00:24:34 Naivně jsem se domnívala, že to znamená sto hodin.
00:24:38 Tlačili jsme vozejky, na kterých se vozil chleba a různý nářadí a různý věci.
00:24:45 Mrtvoly vozili na těch vozejcích.
00:24:48 To byly pohřební vozy.
00:24:49 To vozili muži.
00:24:51 A to jsme tlačili jako koníci.
00:24:54 Trvalo to tedy podstatně dýl než těch sto hodin, co jsem si myslela.
00:25:00 A později jsem byla zařazena do takzvaný Reitschule, do jízdárny, kde se stloukaly bedny na munici.
00:25:11 Takže jsem se dobře naučila ovládat kladivo, hřebík vám vezmu správně do ruky a slušně ho zatluču.
00:25:22 A potom později maminka pracovala v šicí dílně, protože byla vyučená švadlena.
00:25:29 A já jsem se dostala taky do tý dílny, byla jsem pod střechou a šili jsme palčáky.
00:25:37 Říkali nám, že jsou to palčáky pro vojáky.
00:25:41 Tak palč...
00:25:42 Potom později po válce, když jsem měla děti, tak na palčáky jsem si uměla udělat střih a dětem jsem vždycky palčáky ušila.
00:25:52 Možná, že na chatě ještě nějaký takový zbytky máme.
00:26:01 Říkám, chodily transporty ale s tím Červeným křížem, když se skutečně dostavil, tak byla úžasná komedie.
00:26:12 Děti... Ulice se drhly.
00:26:18 Ta ulice, kterou měla komise Červenýho kříže projít, tak tam se strhly třípatrový kavalce,
00:26:28 do oken se daly záclonky a vybralo se pár dětí, s kterýma velitel tábora, kterej se jmenoval Rahm,
00:26:38 Obergruppenführer SS, tak s těmi dětmi mluvil.
00:26:45 Jednomu chlapečkovi nabízel krabičku sardinek a chlapeček odpověděl:
00:26:53 „Danke, Onkel Rahm, ich will schon nicht Sardinen“.
00:26:57 A musím říct, že jsme nikdy sardinky neviděli.
00:27:01 Ráno černý kafe, kousek chleba, večer kousek chleba, margarín nebo trochu marmelády.
00:27:10 V poledne dva brambory a hnědá omáčka.
00:27:16 Tak tenhle chlapeček odmítl hrdě takovýho něco, o čem se nám ani nezdálo.
00:27:25 Komise odjela, nic se nezměnilo.
00:27:28 Transporty chodily dál.
00:27:30 Po osmý hodině samozřejmě se nesmělo chodit ven.
00:27:34 Dřív se ani nesměly navštěvovat rodiny z kasáren, až potom teprve později to bylo povolený.
00:27:44 A v roce 44 bylo organizováno deset transportů po tisíci lidech a řeklo se, že se pojede na práci do Německa.
238 00:28:07,500 --> 00:28:18,232 V prvním transportu byl tatínek, v druhým transportu byl bratr.
00:28:18 Vím, že někde získal cigaretu, kterou pro tatínka schovával.
00:28:27 A když přijel na místo, který se jevilo zdánlivě jako nějaký pracoviště...
00:28:38 Byly tam velký komíny, z kterých kouřilo, velká brána s nápisem „Arbeit macht frei“, což vedlo k předpokladu, že se tam pracuje.
00:28:53 Ale bratr, kterej byl v tý druhý tisícovce, se dověděl, že tatínek si nesundal brejle a ačkoli byl statnej, pohlednej mužskej, tak šel na tu špatnou stranu.
00:29:13 Bratr byl úplně zničenej, zmrzlej.
00:29:20 Říkal, že tehdy poznal,co je solidarita, že ti kamarádi, který mu o tom řekli, ho vzali mezi sebe a zahřáli ho a zklidnili.
00:29:34 V třetím transportu byla zařaze...
00:29:37 A to my jsme nevěděli, to všechno až po válce.
00:29:42 V třetím transportu byla zařazena maminka a ta moje sestřenice.
00:29:50 A řekla jsem si, proč tady budu sama pracovat, tak budu tam, co je maminka a přihlásila jsem se dobrovolně.
00:30:00 Mohli jsme si sbalit svých pár švestek a jeli, jeli jsme osobním vlakem.
00:30:11 A, dívala jsem se z okýnka a viděla jsem na jednom nádraží napsáno Katowitz.
00:30:18 Tak jsem řekla, děvčata, jedeme na východ, Katovice jsou v Polsku.
00:30:26 A skutečně jsme dorazili v místě, který je... se jmenuje Auschwitz.
00:30:33 Tu bránu jsem vám už popsala, ty komíny taky.
00:30:37 To bylo klamavý pro první moment.
00:30:42 Museli jsme nastoupit na apel.
00:30:49 Věci samozřejmě všechny odhodit, jenom to, co jsme měli na sobě, seřazený v pětistupu.
00:30:58 A předcházeli jsme před esesmanem, kterej rozdělil lidi, který proti němu šli.
00:31:08 Třídil: „Doleva, doprava“.
00:31:14 Maminku, která v Terezíně úplně zbělela, ačkoli byla mladá ještě, tak dal doleva.
00:31:24 A mě a Věru doprava.
00:31:27 Chtěla bych říct, já jsem měla Arnoštův kabát s velkýma vycpávkama, vypadala jsem docela zdatně.
00:31:34 A ta mladší Věra měla jeho lyžařskou bundu.
00:31:39 Taky vypadala dobře, takže nás posunul napravo a maminku nalevo.
00:31:46 A maminka si řekla v tom... v tý vteřině:
00:31:50 „To ta holka se přihlásila dobrovolně jen abysme spolu jely ve vlaku a teď budeme každá jinde?“
00:31:59 A odvážila se říct svojí dobrou němčinou:
00:32:04 „Bitte, das sind meine Kinder“.
00:32:06 A on ji vzal a přistrčil ji k nám.
00:32:12 Byl to ojedinělej případ, protože, když bylo takový rozdvojení, že sestry šly každá na jinou stranu a
00:32:21 prosily, aby byly spojený, že jsou sourozenci, tak je schválně rozdělili.
00:32:28 Totéž bylo, když byla matka a dcera nebo matka a syn.
00:32:35 Tak maminka byla velice pobožná a říkala, že v tom okamžiku, byl...
00:32:44 jí její Bůh pomoh.
00:32:47 A skutečně byla s námi až do konce.
00:32:56 Po tom rozdělení nás přidělili... nás svlíkli, ostříhali vlasy, odchlupili nás.
00:33:07 Byla nám strašná zima, protože v říjnu v Polsku pěkně fouká.
00:33:13 A vůbec... skoro jsem ty svoje kamarádky nepoznala.
00:33:18 Bez vlasů se takováhle pěkná holka, jako jste vy a nemáte vlasy, tak vypadáte tak divně.
00:33:30 Pak jsme se naučily poznávat jedna druhou.
00:33:34 Dostaly jsme strašný hadry, přidělili nás na kavalce.
00:33:40 Bylo nás deset na jednom kavalci.
00:33:46 Když si v noci někdo odskočil na latrínu,
00:33:53 tak už nenašel to svoje místo, tak si musel lehnout na někoho.
00:34:01 A pořád jsme chodily na takzvaný apely.
00:34:06 Jsme musely rychle vstát a v těch hadrech v tý zimě hladový se seřadit po pěti
00:34:14 a stát, až nás spočítaj a to bylo nekonečný.
00:34:19 Obcházeli nás, každej měl psa.
00:34:25 Byla nám zima, měly jsme hlad.
00:34:30 Musím říct, že v Osvětimi jsme tedy nepracovaly.
00:34:33 Nevím, jak dlouho jsme tam byly.
00:34:35 Zažily jsme tam i nálety, při kterých jsme si strašně přály, aby spadla nějaká bomba.
00:34:42 Nevím, proč na ty... na ten lágr obrovskej, kterej ze vzduchu museli vidět, proč žádnou bombu nehodili.
00:34:58 A jednoho dne jsme zase byly povolaný na apel.
00:35:02 Přidělili nám každý...
00:35:05 Svíkly jsme ty hadry, který jsme měly.
00:35:09 Já jsem dostala jedny černý šaty,
00:35:14 jednu černou botu, jednu hnědou botu, naštěstí to byla moje velikost,
00:35:20 a byly jsme nahnaný do vagónů a odjely jsme z Osvětimi.
00:35:31 Je to tedy strašný místo, hrozný hrůzy, protože ty vězňové, který tam byli dýl,
00:35:40 nám vysvětlili, co znamená ten kouř z těch komínů,
00:35:43 takže už tam jsme se dověděli, že ty, který šli na tu špatnou stranu, šli do plynu a do pecí.
00:35:52 A že ten kouř, že to nebyly továrny, ale že se tam pálili lidi.
303 00:36:05,000 --> 00:36:09,932 Tím vlakem jsme tentokrát jely směrem na západ
00:36:09 a skončily jsme v dolnosaským městě, který se jmenuje Freiberg in Sachsen.
00:36:17 Tam původně byla továrna na kondenzátory a ve válečný době se tam montovaly křídla letadel.
00:36:28 Já jsem byla přidělená do patra, kde jsem měla za úkol vrtat ty otvory a potom je nýtovat.
00:36:40 Vedli nás německý mistři a dozor měly německý esesačky.
00:36:48 Ty Aufseherky byly hnusný.
00:36:51 Ty, když jsme potřebovaly třeba si odskočit, tak jsme se musely před ní postavit do pozoru, říct:
00:37:01 „Bitte, darf ich austreten?“
00:37:03 A to byly takový sadistky, že nikdy napoprvně člověka nepustily.
00:37:12 Pracovaly jsme od šesti do šesti.
00:37:17 Když byly nálety, esesáci šli do sklepa a my jsme zůstaly v továrně.
00:37:25 Ale přesto jsme si říkaly, ať už na tu továrnu shoděj nějakou bombu, ať už je konec,
00:37:32 protože toho jídla bylo hrozně málo.
00:37:37 Měly jsme jenom jedny kalhoty, jednu košilku a to jsme v neděli si mohly v továrně vyprat a usušit na ústředním topení.
00:37:48 To jsme byly jenom v těch šatech.
00:37:52 Potom později se podařilo Němcům postavit za městem dřevěný baráky.
00:37:59 Takový běžný, který se stavěj... stavěly.
00:38:04 A tak jsme hladový, s holýma hlavama, protože žádný vlasy ještě člověku nenarostou tak rychle,
00:38:17 žádný punčochy, žádný rukavice, chodily jsme z těch baráků do továrny.
00:38:25 Musím říct, že žádný okno se neotevřelo, všude byly stažený záclonky, nikdo nechtěl ten zástup těch ubožáků vidět.
00:38:40 Jednou si moje sestřenice, měla kabát, kterej měl podšívku místo šatů,
00:38:48 tak si z něj utrhla kousek toho futra, tý podšívky, a dala si to na hlavu.
00:38:56 A ten Scharführer se k ní postavil a zařval na ni:
00:39:01 „Cos to uděl.. jaks to mohla udělat?“
00:39:05 A ona chudinka řekla: „Sukzessive.“
00:39:08 Nevím, kde to slovo sebrala.
00:39:11 A dostala facku, že se jí hlava otočila a ten šátek jí vzal.
00:39:17 A tak chodila s holou hlavou, jako jsme chodily my všechny dál.
00:39:24 Hlad byl opravdu, hlad byl hroznej.
00:39:28 Jídlo bylo sice pravidelný, ale nedostatečný, hygiena chatrná.
00:39:40 Pomalu jsme začly, ačkoli jsme byly ostříhaný, tak jsme měly šatní vši, protože jsme měly jenom jedny šaty,
00:39:50 nebylo do čeho se převlíknout.
00:39:55 A tak jsme v neděli měly lov na vši.
00:40:04 A štěnice byly v továrně taky.
00:40:07 Ty byly koneckonců i v Terezíně, štěnice.
00:40:09 Ty nás strašně sužovaly.
00:40:12 Že bych se vrátila do toho Terezína.
00:40:15 V těch starých kasárnách bylo těch štěnic tak nesnesitelně,
00:40:20 že ty dvě matrace, který jsme měly přidělený, jsme si daly
00:40:25 do takovýho květníku na chodbě, kterej byl určenej na pelargónie, a spaly jsme venku.
00:40:34 Ráno jsme byly mokrý, protože tam protéká řeka Ohře a byly jsme ráno úplně plný rosy.
00:40:45 Tak jsme si začly brát deštníky, abysme aspoň tu horní část těla udrželi.
00:40:51 Takže když se řekne štěnice, tak to je hnus.
00:41:03 Tak v tom Německu těch štěnic bylo taky požehnaně.
00:41:10 A řekla bych, že v momentě, když se z východu začly blížit sovětský armády a ze západu spojenci,
00:41:21 tak usoudili, že by takový – říkali nám „zíchy“, to jsou takový ubožáci,
00:41:35 že by nás neměli normální lidi vidět a chtěli nás zlikvidovat.
00:41:44 Ten náš tábor ve Freibergu byl jeden z mnoha desítek, který patřily do koncentračního tábora Flossenbürg.
00:41:54 Tam naložili nás do dobytčáků a měli jsme se dostat na místo určení.
00:42:05 Ale v severních Čechách po náletech byly jak nádraží tak koleje vybombardovaný a
00:42:15 směrem na západ nebylo možný ten dobytčák dirigovat.
00:42:21 Tak nás dirigovali na jih.
00:42:29 Jídlo jsme neměly žádný, v těch vagónech jsme byly natěsnaný po sto ženách.
00:42:36 Musely jsme sedět na dně s rozkročenýma nohama tak asi takhle, aby se ta další vtěsnala do toho úzkýho prostoru.
00:42:53 Byl tam jedinej kbelík, kterej ráno, když esesák otevřel ty dveře a vztekle se zeptal:
00:43:05 „Wer ist krepiert?“, „Kdo chcípnul?“,
00:43:09 tak jedna směla vynést ten kbelík, ale jídlo vůbec žádný.
00:43:19 Z našeho vagónu to vydržely všechny, i když mezi námi byly těhotný.
00:43:33 Když jsme přejely přes Plzeň, tam jsme chvíli stály a viděly jsme, že Plzeň byla bombardovaná, ty tovární haly byly zničený.
00:43:45 Na jedný hale ležela kráva s roztaženýma nohama, jak ten tlak obrovskej ji vymrštil na střechu haly.
00:43:57 To je takovej podružnej obraz, ale pořád se mi, pořád se mi Plzeň ztotožňuje s tímhle obrazem.
00:44:08 Pak jsme jely dál a dorazili.. a pořád se to opakovalo.
00:44:14 Jedině ten kbelík jsme směly vynést.
00:44:18 Jídlo žádný.
00:44:20 Ten náš transport měl pět set Češek a pět set Polek.
00:44:25 A když jsme přijeli do vesnice, kde bylo napsáno Horní Bříza,
00:44:31 tak slyšeli lidi na nádraží, že mluvíme česky.
00:44:37 A stály jsme tam, protože nebylo, kam jet a přinesli kbelík jídla, chleba a nějaký jídlo.
00:44:47 To jídlo zrekvírovali esesáci.
00:44:50 Pravděpodobně jim taky docházely zásoby.
00:44:55 A my jsme dostaly kafe a chleba a to byl první chleba a první kafe a vůbec první sousto za celou tu dobu.
00:45:04 Já ani nevím, kolik dní jsme cestovali.
00:45:10 Tak na tu Horní Břízu nikdy nezapomenu.
00:45:15 A vím, že po válce, jsem byla zaměstnaná u jedný firmy,
00:45:22 jejíž majitel... jejíhož majitele dcera a manželka byly s náma v transportu,
00:45:30 a když mu řekly, že jsme dostaly první sousto v Horní Bříze, tak vím, že tam poslal nějakej finanční obnos z vděčnosti.
00:45:44 A na tu Horní Břízu pořád, pořád vzpomínám.
00:45:48 A jely jsme pořád, pořád na jih, protože nebylo možný do Bavorska odbočit.
00:45:54 To všechno bylo zablokovaný.
00:45:57 Jedině koleje vedly na jih Čech.
00:46:00 A když jsme se dostaly až skutečně na jih a dveře byly otevřený, protože se nevědělo, kam nás bud...
00:46:11 Neměli pokyny zřejmě, kam dál s námi na tu likvidaci, tak nějaká Eva Romková řekla:
00:46:18 „Hanko, vyskočíme. Utečem.“
00:46:21 Já jsem řekla: „Evo, ne. Já zůstanu s matkou."
00:46:28 A chtěla bych říct, že ta Eva Romková úspěšně utekla
00:46:33 a setkala se v dubnu v Praze s mým bratrem, kterej se z Osvětimi dostal do Buchenwaldu.
00:46:46 A teď si nevzpomenu, jak se jmenovala ta továrna, v který pracovali.
00:46:51 Nebylo to přímo v, bylo to u Buchenwaldu, a měli je transportovat do Dachau taky k likvidaci.
00:47:02 A on se taky s jedním kamarádem rozhod, že utečou
00:47:08 a vyskočili z vlaku a lesama se dostali hladový, otrhaný, zoufalý, ale dostali se do Prahy.
00:47:20 A setkali se nevím jakou náhodou s touhle Evou a ona mu řekla:
00:47:28 „Byla jsem s ženskýma Lustigovýma, nevím, kam jely, ale je pravděpodobný“,
00:47:35 to už v Praze měli přehled, „je pravděpodobný, že jely do Mauthausenu“, protože už nebylo, kam jinam jet.
396 00:47:44,700 --> 00:47:55,166 A skutečně, když se vlak zastavil, tak na malým nádražíčku, jsme četly nápis Mauthausen.
00:47:55 To je stejnej lágr jako Osvětim.
00:48:00 Tam dolovali lidi kameny.
00:48:02 Museli je z lomu nosit po schodech.
00:48:05 Kdo ten balvan neutáh, tak toho zastřelili.
00:48:09 Ale to je známý.
00:48:14 První, první pohled při vystoupení z vlaku byl krásnej.
00:48:20 Byl pěknej slunečnej jarní den.
00:48:24 Vrcholky Alp byly zasněžený, modrej Dunaj tek.
00:48:31 My byly hladový a nevěděly jsme, kam nás poženou.
00:48:36 No, hnali nás směrem do vrchu.
00:48:39 Byly jsme tak hladový a žíznivý.
00:48:43 Vím, že jsem chtěla pít z první louže, kterou jsem potkala.
00:48:51 Maminka mi to nedovolila: „Dítě, to nesmíš“.
00:48:55 Ale rost tam šťovík.
00:48:57 Ten jsme trhaly.
00:48:59 Trávu jsme trhaly.
00:49:01 My jsme by... hlad je strašnej.
00:49:11 Když jsme přišly nahoru, tak zase ty zavšivený věci, který jsme na sobě měly, tak musely dolů.
00:49:23 Očistili nás.
00:49:26 A... Já si pamatuju, že jsem dostala pánský spodky a pánskou takovou košili bez límce.
00:49:37 A zařadili nás do tábora, kterej, myslím, byl Zigeunerlager, ale já už si to ani přesně nepamatuju.
00:49:46 Vím, že jsme tam byli nacpaný a bylo to bezútěšný.
00:49:55 Nějaký jídlo tam bylo.
420 00:49:58,633 --> 00:50:05,532 Ale blížil, blížil se opravdu konec války.
00:50:05 A jednoho dne přijel do Mauthausenu tank americký,
00:50:14 americký spojenecký armády, kterej měl na čelním skle bílou záclonku, protože netušili, že esesáci už utekli.
00:50:26 Nevěděli, jestli se nesetkaj s odporem, čili byl, měl bílou záclonku.
00:50:33 Tu vidím pořád před očima.
00:50:37 A pak přijely další tanky.
00:50:41 Němci už tam nebyli.
00:50:43 Vězňové, který tam byli dýl, měli organizaci.
00:50:49 Uspořádali ten život v trochu snesitelný formě.
00:51:51 Komunistická buňka, která mezi těmi vězni byla, se o nás postarala tím způsobem,
00:52:00 že první autobus, kterej získali, ačkoli sami tam byli tři čtyři roky, tak první autobus dali českým ženám
00:52:12 a 19. května jsme jely autobusem do Tábora a v Táboře jsme přesedly na vlak.
00:52:29 V Táboře jsme vystoupily.
00:52:33 Abyste věděli, jak jsme se odvážily jet mezi normální lidi.
00:52:38 Já jsem si z deky ušila sukni a ten kus tý deky mám jako tady schovanej, ještě.
00:52:48 A maminka si z povlaku ušila šaty a ta moje sestřenice Věra, už ani nevím, co tý maminka připravila, aby mohla mezi lidi.
00:53:05 V Táboře jsme potkali jednu paní, která se jmenuje Trefilová a to byla strašně hodná paní.
00:53:12 Židovk... Žid... Židé nemohli mít plný příděly jako mělo árijský obyvatelstvo.
00:53:20 Měli jsme mnohem míň, ještě před transportem.
00:53:23 A tahle paní Trefilová, protože můj tatínek byl velice oblíbenej, nám nosila různý jídlo.
00:53:32 Maso nebo drůbež nebo sladkosti.
00:53:36 A tuhle paní Trefilovou jsme v tom Táboře potkaly.
00:53:40 Jak nás poznala sn... ani nevím, protože jsme měly ještě takhle malinkýho ježečka.
00:53:46 Ty vlasy rostou strašně pomalu.
00:53:49 A dala nám dvacet korun.
00:53:52 To byly naše první peníze, s kterýma jsme jely do Prahy.
00:53:57 A mezitím v Praze rozhlas hlásil, že se vrací transport žen, Češek z Mauthausenu.
00:54:10 A díky Evě Romkový se bratr dovtípil, že by nás mohl najít.
00:54:21 Tak šel na vršovický nádraží, čekal, šel od vagónu k vagónu, ptal se po holkách Lustigových a my jsme byly v posledním vagónu.
00:54:33 První otázka byla...
00:54:34 Byly jsme překvapený, že vidíme jeho, protože on byl tak hubenej slabej kluk,
00:54:40 že jsme si myslely, že nemůže ty útrapy přestát.
00:54:46 Ale věřily jsme, že tatínek jako voják, že to vydrží všechno.
00:54:52 A první otázka byla: „Kde je tatínek?“
00:54:55 A tak jsme se hned všechno dověděly.
00:54:58 Ptala se maminka taky na svýho mladšího bratra, kterej byl s Arnoštem v Buchenwaldu.
00:55:06 Woislowitz se jmenovala ta vesnice, kde Arnošt se strýcem Emanem pracovali.
00:55:15 Eman byl inženýr a dělal nějakou černou práci a jak měl ruce od oleje a nemoh se mejt, tak se mu udělaly furunkle.
00:55:25 A straš... měl bolesti, že už to nemoh vydržet a v poslední chvíli skočil na dráty s vysokým napětím.
00:55:39 Už prostě tu bolest nepřestál.
00:55:42 Tak to všechno jsme se dověděli při tom prvním setkání.
00:55:50 Maminku a Vě... sestřenici Věru dali na, na Pavlovo, nyní, teď se to jmenuje Pavlovo náměstí a tehdy, já si za chvíli vzpomenu, jak se jmenoval ten hotel, kterej na Pavláku stojí.
00:56:11 Tak tam ubytovali ty ženy a já jež jsem měla tu infekční žloutenku, tak mě dali do nemocnice.
00:56:21 Mezitím bratr měl jeden úkol.
00:56:25 Byl v lágru s mladším klukem, kterej se jmenoval Milan Oppenheimer.
00:56:33 To byl míšenec. Maminka křesťanka, tatínek Žid.
00:56:39 A ten Milánek měl umrzlý nohy a věděl, že zemře, tak prosil Arnošta,
00:56:48 aby šel k jeho rodičům do Truhlářský, do Prahy 1, Truhlářská 20 a řek jim, jak skončil.
00:57:00 Tak to Arnošt splnil, ten úkol, a pan Oppenheimer se ptal:
00:57:07 „A jak dopadla tvoje rodina?“
00:57:09 „Maminka se vrátila, sestra a sestřenice. Jinak nikdo.“
00:57:14 „A kde budete bydlet?“
00:57:16 „No já už jsem zjistil, že v našem původním bytě bydlí česká rodina, takže nemáme, kde bydlet.“
00:57:23 „Tady na patře žila židovská rodina, která šla do transportu.
00:57:31 Jak se zdá, nikdo se nevrátil.
00:57:36 Tak jdi na národní výbor a zeptej se, jestli by ti ten byt dali.
00:57:42 Protože tady bydlel německej voják, kterej na ruský frontě ztratil ruku, a dostal, dostal ten byt.
00:57:51 A ten utek.
00:57:52 Němci všichni z Prahy utekli, když se báli pomsty.
00:57:58 Za to, co napáchali.“
00:58:03 Tak Arnošt šel na národní výbor.
00:58:06 Ten byl tehdy na Florenci.
00:58:09 Řek, že jsme čtyři a že by prosil o přidělení toho bytu.
00:58:16 Tak mu řekli: „Vždyť jsi učedník. Jak to.. jak budeš platit činži?“
00:58:20 „Maminka je švadlena, bude pracovat a sestra bude taky pracovat.“
00:58:27 A ten byt skutečně mu přidělili.
00:58:32 Takže Židi, Němci, zase ž..., zase židovská rodina.
00:58:39 KM: To je tento byt tady?
00:58:41 IV: To jsme v tom bytě teď?
00:58:42 Teď js... Ano, teď jsme v tom... Teď sedíme v tom bytě,
00:58:47 kterej nám byl po válce přidělenej.
00:58:51 To jsme neměli, kam jít...
00:58:54 Hotel Graf se jmenoval na Pavláku ten hotel.
00:58:58 Takhle mi to myslí. Se zpožděním, omlouvám se.
00:59:04 Nevím, jak se jmenuje teď.
00:59:09 HH: Podivám se, až pojedu okolo. IV: To není důležitý.
00:59:15 No, první naše cesta, když jsme byli tak dalece schopný, vedla do školy.
00:59:22 Já jsem cho... skončila v kvintě v libeňským gymnáziu,
00:59:27 tak jsem se byla zeptat, jestli bych mohla dokončit studium.
00:59:34 Tak mi řekli, že maj u nich takový zrychlovací kroužky, že když budu přes prázdniny studovat, takže v září bych mohla maturovat.
00:59:45 Přiznala jsem, že jsme chodili do kroužků, který pořádala Židovská obec, takže jsme nějak.. nějakou návaznost malou měli.
00:59:57 Tu maturitu jsem skutečně složila a
01:00:03 řekla jsem si, že vlastně nic neumím, a přihlásila jsem se do kurzu psaní strojem a těsnopisu.
01:00:13 A pak jsem se ucházela o místo u firmy, která měla export import.
01:00:21 Byla to firma Treitel.
01:00:23 A... V tat... V téže firmě žila paní a dcera, která byla s námi v Terezíně.
01:00:36 Takže vlastně jsem nastoupila ze známosti do tý firmy.
01:00:41 Ale byla jsem přijatá jako koresp.. česko-německá korespondentka.
01:00:48 Německy jsem dost slušně uměla.
01:00:52 Gramatiku jsme měli od primy, takže ani to nebylo na závadu,
01:00:57 ale říkala jsem, že píšu švýcarsky, ne, že píšu německy.
01:01:03 Omlouvám se.
01:01:04 Dneska už bych to neřekla, ale po válce jsme byli tak plný zoufalství nad ztrátou všech lidí,
01:01:12 a nad tím, co jsme prodělali.
01:01:22 No bylo, bylo to tak.
01:01:25 A bratr šel taky do školy,
01:01:28 a když svýmu panu učiteli vyprávěl, co zažil, tak ten ho jen pohladil po hlavě a nevěřil.
01:01:38 Nevěřil mu, že to je možný.
01:01:42 Šel do školy.
01:01:45 Sestřenice Věra a on nastoupili do obchodní akademie v Karlíně.
01:01:51 Věra ji dodělala až k maturitě, pak šla i na vysokou školu.
01:01:56 Já jsem pracovala a Arnošt po skončení prvního ročníku se ucházel o přijetí na Vysoký škole politických a hospodářských věd.
01:02:09 A myslím, že se ten pan profesor jmenoval Král,
01:02:16 řek, že potom, co prodělal, může být přijatý.
01:02:21 Takže tuhle školu studoval.
01:02:25 Mezitím se oženil a začal pracovat v rozhlase a studoval.
01:02:39 Když viděl, že lidi to, co jim vyprávěl, nevěří, že to je možný, tak začal psát.
01:02:48 První byly články, přispíval do Věstníku Židovský obce, kterej vycházel měsíčně a i do jiných novin.
01:02:58 Nedávn... Nedávno jsem mezi věcma,který jsem chtěla zlikvidovat našla jedno Rudý právo, kde jsem objevila taky jeden jeho článek.
01:03:13 A pak, pak začal, pak nastoupil v Mladým světě, začal psát povídky.
01:03:24 Měly úspěch, byly vydávaný a byly i čtený.
01:03:30 A tak kromě zaměstnání usilovně psal.
532 01:03:39,000 --> 01:03:42,399 Přišel rok 68.
01:03:42 Když nastalo uvolnění
01:03:46 a zdálo se, že vše bude jinak,
01:03:57 tak velice pozitivně mluvil o státě Izrael.
01:04:08 A... to samozřejmě šlo na jeho špatný konto.
01:04:19 V roc... A v tomtéž roce nap.. dostal cenu Klementa Gottwalda za knihu Motlitba pro Kateřinu Horowitzovou.
01:04:33 Byli ve Španělsku, zase nevím to místo, kde byla ta cena udělena, to přijde zase za chvíli.
01:04:46 No, bylo to tam velmi slavnostní, vrátili se do Prahy.
01:04:53 Sbalili si kufr a řekli, že už těch oslav už je dost a že pojedou do Itálie.
01:04:59 Trenýrky, plavky, ručníky a dost.
01:05:05 Jenomže... Dostali jsme ještě jeden lístek, dlouho jsem ho schovávala, kterej Věra napsala:
01:05:15 „Prázdniny se chýlej ke konci, děti se těšej do školy.“
01:05:20 Ale přišel 21. srpen a všichni, který potkával, mu říkali, že tady by pro něj nebyla dobrá půda.
01:05:40 Abych to zkrátila.
01:05:42 Věra, jeho žena, byla velká ctitelka Izraele, dokonce byla v tý armádě Hagana jako voják.
01:05:58 A hrozně Izrael milovala a tohle byla možnost,
01:06:08 kam se z toho Říma uchýlit, protože neměli, neměli vůbec, neměli kromě toho kufru s plavkama, s trenýrkama téměř nic.
01:06:20 Tak odjeli do Izraele.
01:06:25 Byli v kibucu, Věra pracovala v kuchyni.
01:06:28 Vím, že vstávala ve čtyři hodiny ráno.
01:06:32 Těžká práce to byla, ty hrnce v kibucu jsou velký, a tudíž těžký.
01:06:38 A Arnošt měl povoleno psát.
01:06:42 A pouštěl si český písničky pořád kolem dokola.
01:06:46 Po třech měsících za ním přišli a řekli mu:
01:06:50 „Tak už jsi psal dost, teď budeš pracovat.“
01:06:57 „No tak já bych dělal řidiče náklaďáku.“
01:07:01 „No to se tady teď dostane takový místo po deseti letech.“
01:07:06 „No tak bych dělal závozníka.“
01:07:09 „No, po pěti letech.“
01:07:13 Tak viděl, že to bude se zaměstnáním velice těžký.
01:07:18 Ale mezitím dostal z Jugoslávie nabídku, aby napsal scénář k filmu Sutěska.
01:07:27 To bylo významný místo, který maršál Tito během války obhájil v úspěšný bitvě.
01:07:36 Byla, byla to velká bitva.
01:07:41 Tak Arnošt to přijal a stěhovali se do Záhřebu.
01:07:46 Pamatuju si ještě jejich adresu.
01:07:49 To jsem tam posílala balíčky.
01:07:51 Jalševečka se ta ulice jmenovala.
01:07:56 Děti předtím chodily do izraelský školy, učily se ivrit.
01:08:02 V Záhřebu chodily do chorvatský školy, učily se chorvatsky.
01:08:13 Posílali jsme jim, posílali jsme jim balíčky.
01:08:18 Dovolený byly dvoukilový, ale jedna bota vážila víc než kilo, takže třeba v balíčku mohla bejt jedna bota a nějakej textil, aby to byly dvě kila.
01:08:33 Vím, když tam jela poprvé maminka na návštěvu, tak vezla tři polštáře.
01:08:39 Oni nemě... oni neměli nic.
01:08:49 A zase asi po roce přišla na... nabídka, že ve Spojených státech v Iově je kurs pro spisova.. roční kurs pro spisovatele, kam mohou přijet i s rodinama.
01:09:07 Tak to akceptovali.
01:09:11 To měli pořád ještě auto, Simcu.
01:09:14 Tu, tou jeli do tý Itálie, tu měli i v Izraeli a z Izraele ji odvláčeli do Chorvatska.
01:09:24 V Chorvatsku jeden spolužák Arnoštova syna Pepíka, Boris Vojasinovič, ji od... odvez do Prahy,
01:09:35 úspěšně a na Smíchově naboural do sloupku.
01:09:40 Takže byla dost poničená.
01:09:49 V tý Americe žili tak, že děti chodily do americký školy.
01:09:57 Jak vidíte, ten jejich život byl velice pestrej.
01:10:08 Takov... takov... Střih.
01:10:11 Jednou byl zábavní večírek a Věra tancovala s jedním Američanem, kterej se jí ptal:
01:10:21 „Proč jsi tak smutná?“
01:10:23 „No, kdybys měl nezaměstnanýho muže a dvě děti školou povinný, taky by jsi byl smutnej.“
01:10:33 „A co umí tvůj muž?“
01:10:35 „No je spisovatel, píše povídky.
01:10:38 Dělá scénáře k filmu.“
01:10:42 „No já jsem z American University ve Washingtonu a takovou pozici máme volnou a někoho hledáme.“
01:10:51 Střih.
01:10:56 Naložili si svý saky paky na náklaďák a cestovali ze severu do hlavního města.
01:11:07 Měli bohužel taky po cestě karambol, ale nikomu se nic nestalo, dobře to dopadlo.
01:11:21 Arnošt učil, jeho znalosti angličtiny byly dost chabý.
01:11:28 Když se ho děkanka ptala, jak si se studenty rozumí...
01:11:34 Studentů se ptala, tak studenti řekli:
01:11:38 „No, někdy mu nerozumíme, ale jsme s ním spokojený."
01:11:43 Tak šel povinně do nějakýho kurzu.
01:11:46 Vím, že si psal o velkej… poslali jsme mu slovník do Washingtonu, ale to byl normální slovník a on potřeboval ten velkej, aby si tam všechno našel.
01:11:57 Začal tedy intenzívně studovat a tu angličtinu zvládnul.
01:12:03 Děti ji zvládly snáz.
01:12:05 Protože Evě bylo dvanáct, když odjela, Pepíkovi sedmnáct a rok předtím byl
01:12:11 ještě tady z český školy byl v nějaký rodině jako se to i teď praktikuje, že děti jedou na rok někam, aby se naučily anglicky.
01:12:22 Takže on vlastně uměl nejlíp.
01:12:31 Já nevím, kolik máme času, jestli je to...?
01:12:33 IV: Když tak jestli Vás můžu poprosit, že byste ještě něco řekla o Vašem životě po roce 45 vlastně.
01:12:40 Vy jste říkala, kam jste nastoupila do práce, ale ještě jste nemluvila o rodině a o tom, jak se to vlastně odvíjelo dál až do dneška.
01:12:48 Jestli to můžete nějak zmínit?
01:12:51 HH: Byla jsem u tý firmy Treitel do roku 48, protože pan Treitel byl prohlášen za kapitalistu a musel platit mil...
01:13:01 Tenkrát se platily nějaký pokuty, milionáři.
01:13:04 Vím, že po všech příbuzných sháněl peníze, aby ho nezavřeli, aby moh ten obnos zaplatit.
01:13:15 Tak uvažoval o emigraci a jeho dcera, to byla kamarádka tý mý sestřenice Věry, byla velká sionistka a toužila jet do Palestiny.
01:13:31 A tu rodinu k tomu přiměla.
01:13:35 Měli taky nějaký příbuzný v Palest... tehdejší Palestině.
01:13:40 Odjeli a já jsem s účetním tý firmy tu firmu likvidovala a postupně jsem si hledala místo.
01:13:52 A jeden z těch mauthausenských vězňů, kterej nám tehdy pomoh, pracoval v Československých textilních závodech.
01:14:05 A zeptal se mě...
01:14:06 A já jsem s ním byla ve styku, protože vůbec jsme s těmi vězni, který se k nám tak dobře zachovali, jsme pořád udržovali kontakt.
01:14:16 Tak jsem říkala, že sháním místo.
01:14:19 Tak sem přišel dopis, že můžu ihned nastoupit.
01:14:26 Takže po skončení likvidace firmy jsem nastoupila na Československých textilních závodech,
01:14:36 který se časem přeměnily na Ministerstvo spotřebního průmyslu.
01:14:45 Pracovala jsem v různých odděleních.
01:14:51 V oddělení vývozu a dovozu strojů, protože se psaly něm... německý a cizí objednávky, tak mě jazyková znalost byla docela platná.
01:15:07 A potom později jsem se dostala do pasovýho oddělení, kde jsme za podniky, který pod ten celej resort patřily, vyplňovali dotazníky a vyřizo...
01:15:21 To tehdy podniky nesměly jít na vyslanectví, třeba na francouzský a požádat si pro Zbrojovku Brno o vízum.
01:15:30 Musely přes ministerstvo přes pasový oddělení.
01:15:34 Tím způsobem se to praktikovalo.
01:15:38 Takže tam jsem využila svý malý jazykový znalosti.
01:15:49 V roce...
01:15:53 Vím, že v roce 51, když byla aféra Šling, Slánský a tyhle.
01:16:01 Tak si mě ředitel,
01:16:06 tehdy to byly hlavní správy,
01:16:09 tak si mě ředitel tý hlavní správy zavolal
01:16:14 a řek mi, že ví, že nemám nic s těma, co jsou odsouzený společnýho a že mi věří.
01:16:22 Takže mě nevyhodili, protože spoustě lidem se stalo, že je vyhodili.
01:16:28 Třeba s námi pracoval nějakej pan Skalický, kterej byl jako anglickej voják, a ten letěl.
01:16:35 Ten kádrově neprošel.
01:16:41 To jsem zase přeskočila.
01:16:43 Dřív jsem mluvila o tom pasovým oddělení, předtím byla ta hlavní správa.
01:16:47 Tam jsem byla v tom oddělení těch dovozů strojů
01:16:53 a pak teprve jsem byla v tom pasovým oddělení.
01:16:58 A po roce šedesát... osm?
01:17:03 Po roce 68 byly velký reorganizace.
01:17:07 Ministerstva se sloučily.
01:17:11 V tý budově, kde bylo Ministerstvo spotřebního průmyslu bylo Federální ministerstvo
01:17:19 a my jsme šli na František, kde předtím bylo Ministerstvo těžkýho strojírenství.
01:17:30 Tak... Prostě potom jsem chodila pracovat na František.
01:17:35 Předtím jsem byla v pasovce na tom spotřebním a potom jsem byla v pasovce na tom těžkým.
01:17:47 Dělala jsem ve vízovým oddělení, protože jsem měla chodit na vyslanectví a vyřizovat víza.
01:17:57 Třeba na konz... konzulátě u Francouzů nebo u Němců nebo u Holanďanů.
01:18:04 A... Vždycky jsem do kádrovýho dotazníku napsala, že můj bratr je v zahraničí s povolením československých úřadů, což byl asi dva roky, protože pořád mu doložku povolovali.
01:18:24 Až jednoho dne ne a zase se vyplňoval dotazník a já jsem do dotazníku napsala,
01:18:33 že bratr už je v cizině bez povolení československých úřadů.
01:18:45 My jsme jezdili autem na ty různý ambasády a střídali jsme se.
01:18:51 A jednou s mojí šéfovou jela jedna z nás, která mě znala ze spotřebního průmyslu.
01:19:02 A v tom autě bylo rádio a v tom rádiu mluvil někdo posměšně o Sovětským svaze a nakonec řekli, že to byl spisovatel Arnošt Lustig.
01:19:16 A ta Kája nevěděla nic lepšího, než tý šéfový říct:
01:19:21 „No to je bratr naší paní Hnátový.“
01:19:25 A už byl průšvih.
01:19:28 Přeřadili mě z vízovýho oddělení na oddělení doložek.
01:19:32 Nevyhodili mě, protože už jsem v tý době byla rozvedená a byla jsem matka dvou dětí.
01:19:39 Tak předvolali si mě, proč jsem jim neřekla, že bratr je v cizině.
01:19:47 Tak jsem je požádala, aby se podívali do dotazníku, který jsem s naprostou časovou přesností a poctivostí vyplňovala.
01:19:56 „No my jsme je nečetli.“
01:20:04 Do důchodu jsem mohla jít dřív, ale děti jsem měla až dost pozdě.
01:20:11 O první dítě jsem přišla, potratila jsem.
01:20:16 A když jsem byla v nemocnici, v Zemský, ležela jsem na sále, kde bylo st...
01:20:23 Já nevím snad dvacet maminek a všechny sn.. byly šťastný, že si, že jim udělali potrat.
01:20:31 A já jsem brečela a brečela a nemohla jsem se uklidnit.
01:20:35 A jeden lékař se mě ujal a řek,
01:20:42 že si mě prohlídne a že uvidí, co bude dál.
01:20:49 No, zjistil, že mám neprůchodný porodní cesty tím strádáním, tím hladověním a že mě bude léčit.
01:20:58 A byl tak důslednej, byl šestadvacátej ročník jako můj bratr, takže byl povinnej jako důstojník nastoupit na vojnu.
01:21:08 Ale i na vojnu jsem musela...
01:21:11 Vedla jsem si takovou knihu, mám ji schovanou, co všechno jsem musela měřit a musela jsem mu popisovat svý stavy.
01:21:20 No, první, poprvé jsem otěhotněla...
01:21:27 Vládík se mi narodil, když mi bylo 34 a druhý dítě mi doporučili, abych se snažila mít do dvou let, že to je nejvhodnější.
01:21:41 Tak to se podařilo a byla to holka.
01:21:45 Takže jsme byli šťastní a děti byly povedený.
01:21:51 Maminka mi pomáhala.
01:21:52 Do práce jsem měla nastoupit po čtyřech měsících, ale plně jsem kojila, užívala jsem si mateřství, ale musela jsem... měla jsem nastoupit.
01:22:04 Trvali na tom.
01:22:06 Tak lékařka mi pot.. napsala dopis, že plně kojím, tak jsem dostala dva měsíce neplacený dovolený.
01:22:16 To uplynulo šest měsíců, já jsem pořád kojila.
01:22:22 A tak usoudili, že bydlím blízko a že mě budou pouštět na kojení domů.
01:22:30 Já jsem bydlela tady a ministerstvo bylo Na Poříčí.
01:22:34 V Bu... Tam, co je teď Legi..., já nevím, jestli je tam ČSOB, ale byla tam Legiobanka.
01:22:41 Je to původní budova Legiobanky.
01:22:48 Takže jsem zavolala mamince, že můžu jít, maminka ho očistila, připravila ke kojení, já jsem přiběhla,
01:22:57 Oč... Taky jsem použila, asi borovou vodou se omejvaj prsa, žejo.
01:23:03 Už si to ani nepamatuju.
01:23:06 Kluka jsem přikládala.
01:23:09 No ne... ze začátku to snášel.
01:23:14 Ale pak se mu to už nelíbilo, vždycky hlavičku odklonil stranou.
01:23:20 Po deseti měsících jsem musela přestat.
01:23:24 Asi už to mlíčko nebylo dobrý.
01:23:26 To jsem vždycky běžela celou cestu tam i zpátky, abych se co nejmíň zdržela.
01:23:33 Abych uspěla teda v tom svým zaměstnání.
01:23:38 IV: Můžu se Vás zeptat, kromě těchhle zdravotních potíží, které jste popisovala,
01:23:44 které zřejmě souvisely s vaším vězněním za války,
01:23:47 měla jste ještě nějaké jiné problémy nebo něco, co by se vám vracelo,
01:23:52 co by vás vracelo k té zkušenosti?
01:23:56 HH: No můžu říct, že tak deset let po válce jsem pořád si představovala svýho tatínka,
01:24:04 jak v plynový komoře se tísněj ty lidi a jeden šlape na druhýho, aby se dostal vejš ke vzduchu a jak musel strašně strašně zajít.
01:24:19 To se mi vracelo snad dobrých deset let.
01:24:24 A ráno když... my jsme spali s mamin..., tady spal bratr, on se oženil, ten gauč byl rozkládací, ten byl tady v tomhle rohu, tady spali oni, pak když se narodil Pepík, tak postýlka byla támhle v tom rohu.
01:24:41 Věra spala v tom malým pokojíčku a my s maminkou jsme spaly vedle na manželských postelích.
01:24:49 Maminka mi vždycky říkala:
01:24:50 „Co se ti zase zdálo?“
01:24:52 Já jsem pořád naříkala v noci.
01:24:56 Tak asi vedle mě to spaní nebylo lehký.
01:25:06 No můj muž... Potom...
01:25:09 Potom se Lustigovi odstěhovali.
01:25:12 Maminka spala tady.
01:25:15 Vládík tady a my vedle v tý ložnici s dcerou, která se po dvou letech narodila.
01:25:26 No byli jsme šťastný, že máme páreček.
01:25:31 Maminka se opravdu... Maminka nám hodně pomáhala.
01:25:36 Když jsme přišli z práce, mohla jsem je doprovodit do kroužku, do cvičení, do hudebky, různě, kam potřebovali.
01:25:45 Maminka nám uvařila, večer jsme dostali jídlo hotový na stůl.
01:25:50 Mamince něco zbylo na druhej den k obědu.
01:25:55 Ale můj muž tu zřejmě moc šťastnej nebyl, protože postrádal, jak později řek, postrádal soukromí.
01:26:07 Tak dokaď byly děti malý, tak s tím minimálním soukromím to vydržel,
01:26:16 ale potom, když bylo Hance dvanáct a Vládíkovi čtrnáct, tak odešel.
01:26:25 Takže jsem byla sama.
01:26:27 Měla... Vrátily se mi zas takový strachy, jak je dovedu životem dál?
01:26:39 Ale děti by... opravdu si musím říct, že když jsem na muže jsem štěstí neměla, ale na děti jo.
01:26:46 Ty byly tak uznalý, tak hodný.
01:26:49 Sice v pubertě, kluk ne, ten měl úplně klidnou pubertu, ale dcera měla
01:26:57 takovou tu správnou, jakou děti ve čtrnácti, v patnácti maj.
01:27:03 Ale všechno se zvládlo.
01:27:06 Vládík byl výbornej v matice, chodil do šachovýho kroužku, dostal se do gymnázia Nad Štolou.
01:27:14 Hanka šla na grafickou průmyslovku.
01:27:19 Vládík se dostal na vysokou, vybral si...
01:27:30 jade... jadernou fyziku a Hanka šla na žurnalistiku.
01:27:37 A to jsme pořád s maminkou táhly.
01:27:40 Manžel nám tedy přispíval... povinně.
01:27:48 Hanka se vdala první. Vládík se oženil potom. Oba...
01:27:55 Vládík se oženil potom.
01:28:00 Oba...
01:28:01 Vládík měl první dcer... vn... dceru, Barušku.
01:28:06 Ta teď končí univerzitu, bakaláře už má.
01:28:13 Ten... Ten druhej byl kluk.
01:28:17 Ten se tedy moc učit nechtěl a momentálně pracuje manuelně a školu, kterou začal, miloval vlaky a nádraží, dopravní průmyslovku nedodělal a teď ji dělá dálkově.
01:28:32 A dcera má tři děti.
01:28:35 Lindu, ta teď dodě... byla promovaná na vysoký ekonomický, takže jsem jí poprvý mohla říct paní inženýrko.
01:28:45 Diplomovou práci mi dala, mám ji tady k přečtení.
01:28:48 A teď dělá druhou diplomovou práci, protože studovala střední školu ve Francii, přihlásila se na svým gymnáziu, že bude dělat zkoušky do Nîmes.
01:29:01 Jen zkusmo.
01:29:02 A povedlo se, takže střední školu dělala ve Francii a tu francouzštinu... nenechala a i na... přihlásila si ji i na filozofický fakultě.
01:29:15 Takže tu VŠE má hotovou a dodělává teď filozofickou fakultu.
01:29:25 No po válce jsem vůbec nebyla schopná nic říct.
01:29:29 A děti, když byly větší, tak mi dokonce i vyčítaly, že kdyby jim babička neřekla, co se dělo za války, že ode mě nic nevěděly.
01:29:40 Ale já jsem, já jsem nemohla.
01:29:43 Já jsem měla takový vnitřní trauma.
01:29:47 Nebylo, nebylo to možný.
01:29:51 Až teprve v posledních letech, když potřebujou někde ve škole, abych jim něco vyprávěla, tak to dokážu.
01:30:06 IV: Vaše děti, Vaše vnuč... vnuci Vás zeptají vlastně nebo...?
01:30:13 HH: Ano, ptali, ptali se a teď, teď už můžu, teď už o tom můžu mluvit.
01:30:20 Všichni, všichni znají průběh celý tý anabáze a velice, velice se, velice se o to zajímají.
01:30:37 Hanka si, pardon, to je dcera, Linda si vzala jako téma nějaký práce,
01:30:51 jak zabili tu Elišku Hrůzovou
01:30:54 IV: Hilsneriádu. HH: Hilsne.. Hilsneriádu.
01:30:58 Vím, že mý kamarádky Helgy Hoškový, hm, dcer... vnučka si vzala zase odsun Němců v pětačtyřicátým roce.
01:31:10 Takže ty děti pořád v tom žijou.
01:31:15 IV: S vaším bratrem jste se viděla potom kdy?
01:31:19 HH: Když odjel do tý Ameriky?
01:31:24 Jezdila za ním maminka, psali jsme si.
01:31:31 A když maminka umřela, tak Arnošt řek:
01:31:33 „Tak teď bys mohla přijet ty.“
01:31:36 A já jsem pracovala přesčas do třiašedesáti a když mě tedy pozval, tak jsem ukončila pracovní poměr, abych snadno, snáz dostala výjezdní doložku s potvrzením, že mě bude živit.
01:31:57 A viděla jsem se s ním poprvé v tom roce sedm..., když mu bylo třiašedesát.
01:32:04 Bylo to nádherný.
01:32:08 Přijela jsem tam na kolečkový židli.
01:32:10 To mi, to si ze mě dělal legraci, protože jsem měla tolik věcí, který jsem chtěla vzít, že bych to byla neunesla.
01:32:17 A moje sousedka,která bydlí tady vedle a jezdila za dcerou, která žila v emigraci v Římě, vždycky taky jezdila na tý kolečkový židli, aby pobrala věci, který dceři chtěla přinést.
01:32:31 Tak říkala, že jsem přijela jako Švejk na kolečkový židli.
01:32:37 Ten pobyt byl bezvadnej.
01:32:41 V San Diegu žije moje kamarádka, která se mnou prodělala...,
01:32:47 s kterou jsem se seznámila asi ve čtrnácti letech, když, když prostě už Židi byli stranou.
01:32:57 Kamarádily jsme se spolu i v Terezíně.
01:33:01 Moje maminka ji měla hrozně ráda, protože když jsem byla zařazená tehdy do transportu,
01:33:07 tak první vylezla na kavalec a zeptala se, s čím mi může pomoct.
01:33:11 To jí maminka nikdy nezapomněla.
01:33:14 Ona vystudovala medicínu, vzala si lékaře a v roce 65 usoudili, že tady jim pšenice nepokvete a odjeli přes Vídeň do Ameriky.
01:33:27 Velice dobře se uchytili.
01:33:31 Říkala, že by mě taky ráda viděla, tak to s Arnoštem domluvili.
01:33:35 Byla jsem měsíc ve Washingtonu, měsíc v San Diegu, vzali mě do Hollywoodu, do Los Angeles, do San Francisca, kde žila taky jedna holka, která s náma byl v Terezíně.
01:33:50 Takže jsem byla i v San Franciscu.
01:33:55 Hezky jsem si to tam prošla, pak jsem se zase vrátila do Washingtonu, prošla jsem všechny muzea, co jsem mohla.
01:34:02 Přečetla jsem si všechny knihy, který tady byly zakázaný.
01:34:06 Ráno Arnošt vstával ve čtyři a psal a já jsem se vzbudila a četla jsem dychtivě, protože jsem tady k tomu neměla přístup.
01:34:19 Takže ten pobyt v Americe byl bezvadnej.
01:34:23 Myslel jsem, že v Americe jsou samý štíhlý lidi a la Greta Garbo, ale byla jsem překvapená, jaký buclíky jsem tam potkávala.